Voroplavba po Vltavě

2272

První dochovaná zmínka o voroplavbě na Vltavě je datována do roku 1316. Tehdy král Lucemburský udělil Starému Městu pražskému předkupní právo na připlavené dřevo.

Od té doby se vlastně poprvé dá mluvit o plavbě po Vltavě.

Zprvu se vory plavily po volné řece. Doprava dřeva tak byla závislá na vůli Přírody. Což sebou přinášelo spoustu omezení.

Proto, jak je doloženo, začaly roku 1366 první regulační práce na Vltavě, kterými byla stavba jezů.

Karel IV stanovil minimální šířku propustí vltavských jezů na dvacet loktů, tedy téměř dvanáct metrů. Tím byla zároveň limitována šířka vorů.

Jistě si mnozí z vás vybaví film Plavecký mariáš. Jaroslav Marvan v něm hrál hlavní postavu starého plavce Josefa Váni, který spolu s přáteli ještě jednou, naposledy, sestaví vor a splaví ho po řece.

Na jednu stranu romantická budovatelská agitka, na druhou stranu docela realistické přiblížení práce vorařů.

Dnes se již vory nesplavují. Dopravu dřeva nahrazuje železnice, nebo nákladní automobily. Navíc v roce 1949 Vltavu definitivně rozdělila stavba Slapské přehrady.

Pokud si dnes chcete udělat výlet na lodi z Prahy proti proudu Vltavy, dál než k hrázi Slapké přehrady se nedostanete. I tak to ale stojí za to.

A pokud si k výletu vyberete loď Europe, můžete vystoupit na horní palubu, opřít se o zábradlí, přivřít oči a představit si, jak se vlny převalují přes svázané klády, jak se voraři opírají do vesel, jak mají skloněné hlavy a z čel jim kape pot.

Jejich práce totiž byla romantická jen na první pohled.

A pak si na horní palubě lodi Európé můžete dát drink. Nebo taky ne…)